Suché zídky a skalky

Na Dálném východě vznikaly tzv. suché kamenné zahrady, které byly spojením suchých kamenných zídek, s korytem potoka, doplněné skalkovými partiemi.
Vytvoření říčního toku nebo vodopádu bez vody znamenalo vrchol čínského a později i japonského zahradního umění.

Z japonské historie název kawaračo – zahradník znamenal v doslovném překladu „ ten, který tvoří koryta řek „. Jedním z prvních podnětů k tvorbě suchých zahrad byla nutnost, kdy mnohé kláštery vlastnily pozemky odříznuté od hojných zdrojů vody. Určitou roli sehrála i vysoká četnost zemětřesení, která vedla například k vyschnutí velkého množství řek a potoků a tím se odhalila skrytá krása a půvab suchých koryt.

Suché kamenné zídky jsme v evropské kultuře viděli v minulosti hodně často. Především na venkově v kopcovitém terénu rozdělovaly pole, vyrovnávaly terén, ale plnily i funkci dekorační.
Ke stavbě kamenných zídek a skalkových partií používáme kámen odolný zvětrávání a kámen pocházející z bezprostředního okolí zahrady.

Opěrná zídka musí být dostatečně pevná, aby udržela váhu vlhké půdy. Čím je zeď vyšší, tím musí být silnější a kvůli dostatečné stabilitě musí být nakloněná ke svahu. Kámen klademe na sucho a zeminu pro doplnění spár používáme jako pěstební materiál a ne jako pojivo pro zpevnění kamenů. Důležitá je drenážní vrstva z kameniva pro odvod přebyteční vody.

K hlavním zásadám skalkových partií v zahradním prostoru patří to, aby skalka vypadala přirozeně, jako by to byla část svahu, odkud voda a vítr smyly půdu a obnažily skálu.
Realizujeme i štěrkové záhony se sutí nebo štěrkové záhony mezi suchými zídkami.